Tak naposled. Pátek, 11. 4. 2014, pro mnohé den jako každý jiný, ale pro některé přece jen odlišný. Naposledy maturantům přerušuje zvonění ubíhání času, které jim vyměřuje středoškolský života běh. Mnozí z nich si možná sílu okamžiku ani neuvědomují. Rozvernost jejich převleků, bujará nálada a všemožné rozprašovače se „životadárnou osvěžující tekutinou“ doprovázejí kroky mladších spolužáků do budovy školy. Někteří se snaží sprchu předejít finančním úplatkem, ale mnohdy marně, vždyť poslední zvonění je jen jednou v životě, tak si je musí řádně užít.
Mladickou hravost přenáší maturanti i do tělocvičny školy, kde probíhá symbolické rozloučení se všemi, které rádi i neradi budou muset opustit. V krátkém programu předstupují jednotlivé třídy s poděkováním vyučujícím za uplynulá léta a nezapomínají ani na své nástupce. Pomyslné žezlo předávají nynějším třeťákům opět netradičně, není to formou „otcovské rady“ ani symbolickým poplácáním, ale mnozí z nich volí cestu vodní a freonové očisty. Naprosto mokré a přidušené trosky opouštějí centrum dění se symbolem příslušného oboru v náručí – od vyhaslého počítače přes keramický vysokonapěťový izolátor, svařeného robota až po stavařskou tužku či kámen se zednickým kladívkem. Alespoň jedni třeťáci zůstali sprše ušetřeni, ale museli si připravit a i sníst stavařský pokrm v netradičním složení – hořčice, cibule, tatarka, česnek v kombinaci se sladkým pudinkem. Stavaři byli stateční a bez úhony i tento způsob pasování přežili.
Poslední foto, předání vysvědčení čtvrtého ročníku a poslední rada na cestu. Teď už každý sám. Tak hodně štěstí!